Na Šrí Padu cesta, jako žádná ze sta ...

Cestou z Kandy uháníme přecpaným vlakem, plným vracejících se poutníků, v 2. třídě bez rezervace - takže sedíme na svých baťozích v otevřených dveřích, a já jsem v cestovatelské extázi, vykláním se dveří se svým noname camcorderem v ruce, a kochám se stále opojnější scenéri - vlak brzo vjíždí do hor, projíždí borovicovými lesy (sic!), tunely a nad divokými řekami s vodopády - a za asi dvě hodiny po odjezdu už jsou všude kolem nás čajové plantáže a první opojení z tohole typu neuvěřitelné krajiny (cestovatelé, kteří stejnou trasu jeli autobusem, naproti tomu často neviděli skoro nic...).

Na nádraží v Kandy potkáváme Francouzku jménem Vanessa se zajímavým obchodním modelem: je instruktorkou potápění, a míří z Malediv přes Srí Lanku (kde je jen jako turistka) do Malajsie (nebo snad Indonésie ?), kdy by ráda vedla kurzy potápení pro čínské turisty. Na příval čínských turistů se těší ostatně téměř všude, četl jsem o tom i tady v místním zpravodajství na Srí Lance - že si od konce občanské války slibují příliv Číňanů. Jenže pochopitelně: pokud čínská vlna bude uměle podhodnocovat svojí měnu vůči dolaru nákupem amerických vládních dluhopisů, tak zůstanou Číňané stále chudí, že ano..

Jedeme vlakem mezi čajovými plantážemi celý den, pak přichází původní mlhavé pralesy, míjíme vrchol stoupání ve výši 1800m, a už klesáme zase směrem dolů k Haputale ... tunely, neuvěřitelné výledy z mlhavých horských sedel... a nakonec nadraží ve vesničce jménem Ella, kde trávíme asi 3 dny výstupy na okolní kopečky. Bydlíme za 1200 Rs na noc, já si půjčuji za 1000 Rs na den 125 ccm motorku s manuálním řazením (na které neumím jezdit, a navíc se tu jezdí vlevo) a vyrážím na ní asi 80 km, z toho 30 km serpentinami po horské silničce vinoucí se pralesem na místo zvané Konec světa (Horton plains). Cestou projíždím armádním ležením (regulérní kasárna po obou stranách - ne jen běžný armádní roadblock/checkpoint, kterých jsou všude kolem spousty) a motorce na neutrál šíleně "střílí z výfuku" - jenom se celou dobu bojím, kdy mě smetou kulometnou dávkou, protože dostanou strach, že je ostřeluji :-)

Z Elly se přesouváme opět vlakem do Nuwara Eliya (čti "ňúrelija"), britského útočiště před vedrem a města čajových plantáží, tam trávíme dva dny, a poté odjíždímě autobusem přes Hatton do Dalhouse pod Adamovu horu, abychom podnikli noční výstup a ráno z vrcholku pozorovali východ slunce.

Ovšem ouha - po příjezdu prožívám duchovně - střevní krizi: zeleninová taštička (samosa) nakoupená na autobusovém nádraží v Huttonu v kombinaci s asi 30 km serpetin vinoucích se po čajových plantážích (anglická verze Lonely Planet označuje tuto cestu za "mučivou") si vybírá svoji daň, a já se večer hroutím v křečích na dlaždičky na záchodě, objímám záchodovou mísu, a nevím kterým koncem ze sebe chrlit obsah svého trávícího taktu dříve (ovšem soudím, že šlo o kinetózu, protože Srí Lanka je oproti např. Indii nesmírně civilizovaná a v zásadě hygientická, a cestovatelský průjem zde prakticky nepřipadá v úvahu... i když pravda - Hatton je hlavní město čajových plantáží a je převážně Tamilské... tedy v podstatě Indie). Poté co jsem se vyzvracel se mi udělalo lépe a okolo jedné v noci se přesto snažíme zamířit směrem vzhůru - ale křeče v prázdném žaludku mě hned na začátku cesty velí otočit zpět a jít zpát. Tím pádem jsme propásli čtvrtek, další pokus připadá v úvahu až v páteční noci a tím pádem se budeme tísnit v davu místních poutníků. Ale nedá se nic dělat. Den cestovatelského "volna" navíc trávím listováním potrhanými zbytku Reflexu (?), který tu zanechali nějací předchozí čeští tropičtí trempové před námi, a tiše se směju nad stesky jednoho z redaktorů časopisu A2, který si stěžuje, že přišel o státní dotace (podotýkám, že TečkaCZ nikdy nedostala žádné dotace :-) a ani zde není žádná reklama... i když pořád uvažuju o tom, že bych pod články přeci jen nějakou dal... aspoň sám na sebe). A že prý hrozí bulvarizace médií (což je ovšem pravda - ale podle mě i bulvár se dá dělat na určité úrovni...)

Další den razíme o půl druhé v noci směr Adamova hora - v davech poutníků, kteří překvapivě sestupují spíše dolů - asi po večerním výstupu, protože jim asi šlo hlavně o to vyhnout se spalujícímu žáru a východ slunce je až tolik nezajímá. Jako vše v Asii, výstup je hodně jiný, než jsem si ho představoval - hlavně jsem tak trochu očekával, že s tisíciletou poutní tradicí se bude pojit určitý retro styl, ale schody byly převážně betonové (a nebo jinde jen hrubé kameny) a čajovny po cestě byly vytvořené převážně z prázných krabic od potravin. Místní skupinky se občas posilňují při výstupu zpěvem zpěvných náboženských hymnů, já si aspoň v duchu broukám "Na Šrí Padu cesta, jako žádná ze sta, vroubená je ... áha, už to máme, čím" (viz záhlaví). Hlavní překvapením celé poutě ovšem bylo, že jsme potkali jen naprosto mizivé množství západních tursitů, oproti místním - ovšem, a teď se podržte - celkem 11 (tedy prakticky všichni, o kterých víme odkud byli) včetmě nás dvou nás bylo z Čech ! Skupinka čtyřech mladých Ostraváků, tři muži z Prahy - a dva páry, které dorazili přímo z měsíc trvajících buddhistických meditací, a které cestují po světě soustavně. S jedním vymeditovaným cestovatelem z Čech jsme se pak bavili celou cestu dolů.

Východ slunce na Adamově hoře má trochu nádech vzkazu "We appologise for inconvenience", který zanechal Stvořitel napsaný ohnivým písmem na poušti jako poselství vesmíru (viz Stopařův průvodce po Galaxii). Na hoře je obrovský nával, mnich/policista nám nadává možná za filmování, možná za postáváná na botech (zuli jsme se, ale studí to), možná za posedávání na zábradlí.. nevíme. Aspoň nám nehodí boty dolů přes zábradlí, jako místním neposlušným nezutým věřícím. Po východu slunce honem s davem na druhou stranu - a vidíme skutečně stín, který hora krátce, asi minutu, vrhá na mlhavá mračna dole v nížinách pod námi. A pak honem dolů, než se udělá vedro. Sestup je pochopitelně namáhavější, a i navzdory důkladnému tréniku v horách u vesnice Ella a kvalitní obuvi přeci nohy bolí a sem tam jsme si přivodili i nějaký puchýř.

Faktem je, že i když my trempové podobné výstupy vnímáme spíše jako tůru po horách, tak celý prožitek mě charakter náboženské poutě: noční 700m výstup po schodech osvětlených zářivkami měl neopakovatelnou atmosféru, a popravdě - včetně východu slunce a setkání s vymeditovanými spolu-trempy, kteří nám cestou dolů vysvětlovali, že Bondyho stanovisko že Théraváda je jednou z hínajánových buddhiustických škol je chybné (tedy toto nám vysvětloval jeden z těch dvou kluků - ten druhý odmítal zaujmout vyhraněné stanovisko, soudil, že někdy je třeba osvobodit se o předsudků a předem zaujmutých stanovisek, včetně těch o buddhismu... a pak jsme dali asi dvouhodinovou řeč o cestách a o ceně letenek a práci v Irsku a Anglii a vůbec o všem možném....). Trochu znovuzrozený se opravdu cítím (aspoň do té doby, než se ozve bolest nohou - ale o tom tyto procházky po horách jsou vždy...)

Dopoledne po snídani už míříme taxíkem (další kinetózu riskovat nechci) do Hattonu a posléze klimatizovaným autobusem směr Colomba a pak (po poněkud zběsilém a vystresovaném pěším přesunu na jiné autobusové nádraží) posledním autobusem Mirisa (směr Mátara)... na druhý konec ostrova, dolu na jih. Ale o tom až někdy příště - v dalším pokračováním cestopisu/návodu se především dozvíte, jak se nenaučit surfovat, a na kolik se dá usmlouvat výprava za velrybama :-)