Paprsky světla z reflektoru tanku

Ten paprsek světla, co dovoluje tvé noze vrhat stín, nepochází odtam, odkud si myslíš. Za svými zády by jsi v této situaci očekával svit slunce, co by ti tak, jako vždycky příslušníkům všech kultur a civilizací, dodalo životní energie, aby jsi mohl pokračovat v cestě. Ale tvé tělo musí hodně čistit obsah tvých plic, aby z něj dostalo ještě trochu kyslíku pro další z tvých kroků, stejně zbytečné. Chrastivé kroky smrtky s kosou byly v dnešní době nahrazeny bzučením pásů tanku, méně znepokujujícím okolní obytele, a právě jeho reflektory tě ze zadu osvěcují tak, že tvoje noha vrhá stín, a projednou bys radši byl ve tmě.

Tvoje ideály hrají ve tvém životě podobnou roli, jako by hrála obrovská bradavice na nose, nebo možná i třetí ruka. Asi tak si je s sebou nosíš a nemáš dovoleno snažit se je skrývat, nejsou na první pohled vidět, ale když je nějak dáš najevo, způsobí v okolí pozdvižení, protože všichni kolem tebe mají společnou jednu věc, kterou se ty od nich všech ostatních lišíš; nemají třetí ruku, nemají tvoje ideály, jsou společní, spojeni bratrstvem nevědomosti údělu inidividua na první nebo druhý pohled se lišícího.

Ne, nejsou všichni stejní, ale jak využít slov stejný a podobný a jejich významů v této situaci? Nemůžu říct, že by byli všichni stejní, byla by to nepřesnost, lež. Ale říct, že si jsou podobní, implikuje přítomnost nějakého zásadního, pojmenovatelného, určujícího rozdílu mezi nimi. Ale jsou to spíš rozdíly náhodné než zákonité. Rozdíl mezi nimi a mým ideálem je větší, než rozdíly mezi nimi jednotlivými.

Nic není takové, jak se tváří. Vidíš na zdi místnosti promítat se západ slunce? Co když je to požář, ne třeba materiální ale co když se zrovna rozkládá nějaká část tvé osobnosti, potom co byla napadena? Kristus na kříži nad dveřmi od domu může značit ateistickou, materialistickou rodinu postindustriálních boháčů. Úsměvem si kde kdo může jen procvičovat obličejové svaly, jejichž kondice je nutná k efektivní přetvářce.

A když s tebou někdo souhlasí, kýve hlavou když mu vysvětluješ své ideály, štěstí co pociťuješ je vlastně jen zvyšování hladiny dopaminu v mozku, protože by sis měl pamatovat, že úplně stejně už to bylo tolikrát, že vždycky se jednalo právě o tu výše zmiňovanou přetvářku, jak ti chování těchto lidí napovědělo při všech následujících příležitostech. Zklamání trvalejšího rázu nemůže nepřijít, když po nějaké době už dokážeš chování většiny lidí rámcově předvídat, i když je neznáš a nejsi psycholog, co by si je mohl zařadit do různých kategorií podle symptomů, jež jejich chování vykazuje.

Společnost není zrovna složená z komunit. Většina lidí do žádné nepatří a patří právě jen do té většiny. A komunity co existují se soustřeďují jen kolem jednotlivých fenoménů, neexistuje komunita s komplexnější filozofií, která by zahrnovala ve svém učení současně filozofickou i praktickou stránku věci. Existuje třeba linuxová komunita, která se zabývá jen linuxem a jaksi divně pokukuje po těch, co chcou problematiku nějak provazovat s filozofickými aspekty. Komunita huličů usilujících o legalizaci konopí sestává z lidí často se ničím jiným od mainstreamu nelišících a s většinou pomalu splývá, tím jak hulí skoro všichni. Ne nepodobně je to s komunitou lidí užívajících psychedelika za účelem osobního rozvoje. Tito lidé svou filozofii nijak nešíří a psychedelika si užívají sami pro sebe, bez ohledu na to že většina jejich okolí s nímž tráví většinu času, s nimi jejich představy třeba vůbec nesdílí. U anarchistů jsem se často setkal s tím, že buď jsou jimi jen čistě ideologicky, čtou a píšou anarchistické texty a vedou o probémech diskuze, tato skutečnost ale nemá žádný další vliv na zbytek jejich života, který žijou jako normální lidé, nebo jsou naopak zcela praktičtí anarchisté, organizující demonstrace a happeningy pro radost z této činnosti, kteří se ale tolik nesoustředí na širší souvislosti své filozofie. Nebo jsou obojí současně ale buď jsou tyto dvě stránky málo propojeny a málo co v nich si je navzájem příčinou a důsledkem a/nebo prostě to bytí anarchistou nemá tolik konotací, neprojevuje se v tolika částech života anarchisty, nemá vliv na tolik jeho rozhodnutí, činů. Jen politické strany mají ideologii filozofickou i praktickou, zasahující všechny skutečnosti, všechny stránky života, tady ale nejde problematiku pravdivě popsat ani se o pravdě jinak zmiňovat, protože zatímco idelogie stran zní opravdu ideologicky, jejich konkrétní implementace jsou jen malé krúčky sem a tam nejasnými směry, nikdy se příliš nevzdalující od statutu quo. Jakoby skutečné řešení mělo číselnou hodnotu někde mezi patnáct a dvacet, a všechny politické strany navrhovaly jen řešení mezi pětkou a osmičkou, nebo co.

Je to podobně jako v Orwellově 1984, všechno je opak toho, než jak se to jmenuje, jak se to tváří, jak se to snaží na člověka působit. Není kam se zařadit, kam patřit, protože nic se od toho ostatního dostatečně nedistancuje, všechno se všemu příliš podobá, možná vůbec skutečnost trpí nedostatkem rozdílů, nic se dost neliší od něčeho, s čím se nedá souhlasit. Ve všem novém je kousek toho, co už jsem znal předtím, všechno je vším nakaženo. Nic není čistě dobré. Podle některých starých filozofií neměl člověk skutečnost polarizovat na dobro a zlo, měl nechat věci plynout, pokračovat, stát se, neklást si jako cíl do nich zasahovat. Kdyby se tehdy lidé touto filozofií řídili, všechno by dnes bylo v pořádku a idealismus, vnímání dobra a zla, by nikdy nemusely vzniknout. Ale jako důsledek toho, že někdo tuto filozofii zbořil, je dnes nutné ji opustit a absolutní dobro vidět aspoň jako abstraktní ideál, něco k čemu se má směřovat co nejblíž, i když toho úplně nejde dosáhnout, jako hyperbola směřující do nekonečna ale neprotínající ho.