Milan Kundera popírá, že byl udavačem

Milan Kundera v zajetí imagologů [www.blisty.cz]

Kdo se tedy stává mravním ideálem českých médií ? Inu - lidi, kteří 50. léta nezažili, a tudíž ani neměli příležitost se podobným způsobem zaplést. Co na tom, že neemigrovali, že v 70. či 80. letech byli členy přinejmenším SSM, pokud ne něčeho horšího - být příslušníkem šedé mlčící většiny, to je to, co se dnes počítá.

Osobně si myslím, že českou společnost čeká ještě jeden velký úkol - a to je reintegrace emigrantů. Prostě bychom si měli připustit, že jsme společnost, ze které se v průběhu cca 50ti let (období 1939 - 1989) všechny velké osobnosti a silné individuality snažily pokud možno především utéct - a ti, kdo zůstávali, byli bez ohledu na případné profesní kvality spíše lidé, kteří tak docela nebyli zvyklí přijímat odpovědnost sami za sebe. A tito lidé dnes neváhají soudit ty, kdo tuto odpovědnost přijali, a před systémem uprchli.

Otázka, jestli světoznámý postmoderní český spisovatel Milan Kundera někoho v 50. letech skutečně udal nebo neudal je sice zajímavá a závažná: nicméně uvědomme, si že řada těch, kdo přežili nacistické koncentrační tábory byla také v jistém smyslu donucena ke spolupráci - jako otrok přežijete pouze tak, že posloucháte své pány: pokud dostojíte mravním požadavkům a vzbouříte se, tak často nepřežijete. Toto je ostatně základní důvod, proč jsou totalitní systému považovány za nelidské: pokud by šlo pouze o skupinu neeticky chovajících se lidí, pak jde jen o běžnou skupinu gangsterů a mafiánu, kterých je plný i dnešní svět - rozdíl mezi totalitou a mafií je hlavně v tom, že totalita je systém, který soustavně vyžaduje neetické chování (udávání, apod.) od všech členů společnosti.

Moderní občanská společnost by měla především připustit, že ve střetu jedince se společenským systémem, se kterým nesouhlasí, jsou emigrace resp. dezerce legitimním řešením. A že vlastenectví, nacionalismus, apod. jsou totální a sebedestruktivní nesmysl. A pak se teprve může začít hnidopišsky rejpat v životních osudech jednotlivých emigrantů...

Velkou ironií osudu také je, pokud jsou za důkazy dokládající provinění občanů, kteří vlastně sami o sobě byli všichni kolektivně oběťmi daného systému, stávají dokumenty vytvořené úřední mašinérií daného systému: takto v podstatě automaticky přijímáme legitimitu a kontinuitu daného systému, a uznáváme pravost jeho dokumentů, a přiznáváme mu právo použít jména lidí žijících v té době automaticky jako rukojmí. Neštítíme se přijmout mezinárodně-právní kontinuitu s totalitním systémem tam, kde je to pro náš současný stát výhodné - ale zároveň jsme ochotni více věřit dokumentům, které tento systém vytvořil, než tvrzením lidí, kteří před systémem prchli. Představa, že skutečný udavač se mohl klidně maskovat cizím jménem, vychází z představy, že tedy policejní mašinérie 50. let v jistém smyslu pracovala "poctivě", že za žádné okolnosti by nezneužila cizí jméno a nikdy by nelhala.

Absurdita celého obvinění (ať už je pravda kdekoliv) spočívá v tom, že vlastně stále věříme drobným, šedým úředníkům a policistům totalitního systému - stále věříme funkčnosti systému samotného - dobrá, možná se tedy dopouštěl veřejných lží v médiích, ale že by lhal i ve svých interních dokumentech a záznamech, to přece není možné. Věříme systému, nevěříme jednotlivci. Přetrvává zde uhranutí nacistickým systémem, který pravda, byl zločinný - ale ve všem zároveň měl důsledný byrokratický pořádek, ordnung.

Kde se bere jistota, že systémy, které lhaly, kradly a zabíjely ve velkém, nemohly za žádných okolností lhát i v malém ? Vyrovnání se zločiny totalitní éry je jistě žádoucí - ale zároveň je žádoucí i přestat respektovat vnitřní konzistenci těchto systémů, pokud na ně pohlížíme jako na systémy informační: ano, je nutné odhalovat hromadné hroby, vyprávějme příběhy obětí, odškodňujme tyto oběti, finančně a jinak - ale zároveň je taky nutné pochopit, že v totalitním systému se i pachatel stává spoluobětí systému. Noam Chomský jasně zdůraznil, že za jistých okolností by se zřejmě každý z nás mohl stát dozorcem v koncentračním táboře - a já dodávám: nebo udavačem. Na vině je systém - a je to vnitřní konzistence totalitního systému, kterou je třeba zpochybnit. Ke každému mediálnímu, právnímu, informačnímu či jinému dokumentu totalitního systému bychom předem měli předem přistupovat jako k informaci potenciálně zmanipulované či lživé: jinak pomáháme v zásadě "zakonzervovat" ideologii a "memofond" tohoto systému - je to něco podobného, jak udržovat někde zmraženou zásobu virů smrtící epidemie: takovéto viry sice mohou sloužit výzkumu, ale mohou být také vojensky zneužity...

Proč bych měl věřit nějakému policejnímu lejstru z doby totality - a ne autorovi, jehož dílo mě hluboce ovlivnilo, a s jehož profesorem-anarchistou, zuřivě bojujícímu se systémem tak, že podřezával pneumatiky autům zaparkovaným v centru Paříže s takovým zápalem pro věc, že nakonec podřízl pneumatiky i autu vlastnímu, se hluboce identifikuju ? (protože co jiného pro mě jakožto pro programátora-profesionála je propagace free a open-source software, než tohleto "podřezávání pneumatik sám sobě" ?)