Na přejatý otevřený dopis Ondřeje Slačálka Václavu Havlovi jsem očekával všechny možné reakce... zejména třeba bouřlivou diskuzi pod článkem, apod. Reakce se dostavila - nicméně dosti osobní, soukromá, důrazná - a od lidí, od kterých bych to nečekal. A někteří další lidé se mnou možná kvůli tomuhle mému postoji přestanou jednoduše mluvit, případně přestanou TečkuCZ sledovat úplně. Přesto mi to nedá, a zveřejním ještě určité upřesnění:

Jsem antinacista, antistalinista, antifašista, antibolševik. A navíc nekomunista. KSČM jsem nikdy nevolil, a nikdy jí volit nehodlám. Nechtěl bych ani volit žádnou stranu, která bude ochotná vstoupit do koalice s KSČM. Pravděpodobnou alternativou (v případě, že zcela selže SZ) je v mém případě spíš to, že k volbám chodit přestanu - pravděpodobnost, že by mě výrazněji oslovila nějaká liberální či konzervativní strana, se mi zatím zdá minimální, a levici jednoduše volit nemohu kvůli pudu sebezáchovy (platím daně - nepobírám podporu v nezaměstnanosti ani sociální dávky - jsem prostě na špatné straně barikády).

Ačkoliv označit se za anarchistu by v mém případě bylo silně přemrštěné, tak s jejich názorem "kdyby volby mohly cokoliv změnit, tak by je už dávno zakázali" v zásadě souhlasím: volby jsou dnes v podstatě spíš jen rozhodování o tom, jakou barvu kravaty bude mít PR-expert, který bude masám prezentovat "nevyhnutelná řešení" ("poznanou nutnost"), "odborně" (když ne vědecky) odhalovanou technokraticko-byrokratickými elitami. I přesto zažíváme nejspíše jedno z nejsvobodnějších a nejmírumilovnější období v historii této země i celé Evropy - moje kritika demokratických mechanismů se nevylučuje s tím, že připouštím, že až odstavení širokých a snadno zmanipulovatelných mas od reálného podílu na moci umožnilo fungování dnešního v zásadě konsensuálního a kompromisního systému.

Bonmot, který jsem osobně vymyslel ohledně vztahu anarchismu a demokracie zní, že anarchismus je jako sex, demokracie jako manželství. Anarchistická kritika demokracie je skutečně jediná kritika demokracie, kterou má smysl se zabývat - ostatní formy kritiky jsou v zásadě jen o tom, že ti, kteří v důsledku demokracie moc uchopit nemohou, si na to stěžují. Naproti tomu anarchismus, který by uchopil reálnou moc přestává být anarchismem - proto je vždy zajímavé nad anarchistickou kritikou demokracie přemýšlet - čistě z filosofického hlediska.

Anarchismus znamená jistý stupeň podezřívavosti - podezřívavost vůči systému, který vás pošle "padnout za vlast" (ať už doslova, nebo jen v rámci pracovního procesu) ale stejně tak i vůči systému, který vám sebere peníze na daních - protože státní úředníci přece lépe než vy ví, jak s vašimi penězi naložit...

Anarchismus znamenal ve 20. století zuřivý boj proti oběma extrémním, nelidským totalitním systémům: klerofašisticko-nacistickému i bolševicko-stalinistickému. Snad jedině anarchisté z druhé světové války vyšli zcela se ctí: bez koncentráků, gulagů a jaderné bomby. Mezi těmi několika sympatizanty anarchismu, kteří 2. světovou válku přežili, byly podivuhodné osobnosti - ať už je řeč o Orwellovi jako o jednom extrému, nebo o Antonio Garcia Baronovi [news.bbc.co.uk] - jehož osud zní neuvěřitelněji, než kdyby šlo o románovou postavu.

Anarchismus se po 2. světové válce ubíral spletitými uličkami, ale jedno je jasné: anarchisté nemilují Che Guevaru [che-ernesto.blogspot.com] - a já byl dokonce kritizován za pochvalnou recenzi na film Motocyklové deníky.

Slačálkova podezřívavost vůči antikomunismu vzbuzuje zuřivé reakce u starší generace, která na rozdíl od nás zažila skutečně drastické podoby totalitní kontroly nad životy občanů a byla donucená dělat kompromisy, aby přežila. Jenže na druhou stranu - tato starší generace sama už většinou nezažila druhou světovou válku a nacismus, a není schopná tak nezaujatého srovnání, jako mladší generace.

Bavme se o antibolševismu a antistalinismu: antikomunismus je zprofanovaný pojem, který byl ve světě mnohokrát zneužit ke zločinům o nic menším, než byly zločiny stalinismu nebo bolševismu - a často větším, než byly třeba zločiny běžných šedých zlodějíčků a úředníčků Husákovy éry, členů KSČ. Sám Havel pro toto období v 90. letech razil označení totalita, nikoliv komunismus - protože si byl vědom víceznačnosti slova komunismus a toho, že jeho paušální démonizace je problematická: stejně tak se ne každý křesťan v historii osobně účastnil procesů s čarodějnicemi či křížových výprav, apod.

Slačálkův spor je ve skutečnosti postmoderním sporem o to, jaký jazyk budeme používat k pojmenování minulosti, současnosti a budoucnosti. A já jsem v tomto sporu na jeho straně: jakožto individualistický ne-komunista, liberálně-tržní rovnostář a v zásadě demokrat (byť lehce skeptický). Na rozdíl od Slačálka nepokládám Marxe za příliš inspirativního myslitele (jeho ekonomické teorie překonal např. marginalismus [en.wikipedia.org] již koncem 20. století) a můj ne-komunismus je tím pádem i ne-marxismem: nicméně je pravda, že spojovat s Marxovou osobou i Stalinovy zločiny prostě není vůči Marxovi fér - a k boji proti zneužívání pojmu antikomunismus se proto musím připojit.

Teď řeknu jednu větu, za kterou mě nakonec nebudou mít rádi asi ani anarchisté sami (protože nesnáší termín "náboženství") - ale jsem přesvědčený, že to tak skutečně je, a tak to zde znovu napíši: Anarchismus je neoficiálním, dobrovolně přijímaným náboženstvím demokratických zemí, podle mě - a dokud neudělá tu chybu, kterou udělalo křesťanství ve chvíli, kdy dopustilo, aby se stalo oficiálním státním náboženstvím Římské říše, tak má šanci si tuhle úlohu v myšlenkovém světě 21. století udržet. Západní anarchismus stále ještě hledá své vlastní svébytné "buddhistické kláštery" a "zenové mistry", stále hledá optimální vyjádření své nepostradatelnosti pro demokracii, která je ale zároveň neslučitelná s přijetím jakýchkoliv oficiálních státních funkcí a prebend v demokratickém systému. Ano, je to vnitřně rozporné - ale právě proto má tenhle myšlenkový směr šanci na to, že bude dále přežívat - v ústní i písemné tradici.