Otevřený dopis Ondřeje Slačálka Václavu Havlovi

Vážený pane Václave Havle,

jak jistě víte, takřka po celou dobu, co nejste ve své prezidentské funkci, prochází českou republikou vlna antikomunismu. Není už ani tak podstatné, že bezprostředním impulsem pro ni byl způsob zvolení Vašeho následovníka, ani kdo všechno se jí účastnil. Podstatné je především to, co přinesla.

Na prvním místě to bylo znesnášenlivění českého politického prostředí. S komunisty se prý „nemluví“, je zapotřebí je „zrušit“, psalo se už v názvech vymítačských petic. Dítětem tohoto přístupu byla politika vylučování: odboráři, sociální demokraté, ekologové, odpůrci amerického radaru, stoupenci alternativní kultury – ti všichni se stali v různých publicistických figurách „komunisty“, stoupenci „minulých poměrů“, kteří nás chtějí někam vrátit. Na nich na všech byly v různých souvislostech vykonávány různé rituální vylučovací prostocviky. Slovo komunista se stalo nástrojem pro očistu českého veřejného diskursu, očistu ve smyslu hygienického „vyčištění“ od některých kritických hlasů.

Po pěti letech kulturních, publicistických a politických kampaní má ale antikomunismus v Česku i zcela praktické výsledky. Prvním z nich je zákaz Komunistického svazu mládeže. Jedná se jistě o nesympatickou politickou skupinu, to ale stěží ospravedlňuje její vygumování z veřejného prostoru, zejména je-li zdůvodněno údajnou neústavností požadavku na společenské vlastnictví výrobních prostředků. Ministerstvo vnitra a soudy tak prohlásily za neústavní socialismus (který znamená právě společenské vlastnictví výrobních prostředků). Doufal jsem, že v této souvislosti zazní Váš hlas: napsal-li jste roku 1977 slova „vždy jsem se považoval za socialistu, ale vždycky jsem byl proti mocenské svévoli“, bylo možné se domnívat, že ani v roce 2008 Vás nenechá chladným, označí-li mocenská svévole za důvod k rozpuštění nějakého spolku socialistický názor. Soud tehdy ukázal, že liberálnější než dnešní Česká republika byla v této otázce i rakousko-uherská monarchie o sto let dříve, kde působila tehdejší sociální demokracie s tímtéž programovým cílem, aniž by byla zakazována. Na Váš hlas jsem ale čekal marně; mlčel jste.

Druhým výsledkem je vznik Ústav pro studium totalitních režimů, pracoviště, které kombinuje ideologické zadání s historickou prací a přispívá k organizaci historického bádání podle politické objednávky. Už po prvním půlroce činnosti ústavu lze bohužel konstatovat, že naplnil nejhorší obavy svých oponentů z politizace vědy: jeho nejvýraznější aktivitou byla podpora vyznamenání bratří Mašínů účelovým argumentem odvozeným z „přiznání“ obsaženého ve výslechových protokolech jejich strýce. Je jen otázka, zda se tento ústav chystá přepsat podle stejné metody dějiny celého východního bloku: historie, v níž by platila všechna přiznání učiněná před stalinskými tribunály či při výsleších tehdejší policie, by jistě významně posunula naše chápání dějin.

Čekal jsem, tak jako možná mnozí jiní, kdy se k této vlně politické agrese a netolerance vyjádříte. Ač jsem s mnohými Vašimi názory nesouhlasil a leckdy Vás kritizoval, věděl jsem, že jste nejen před rokem 1989, ale mnohdy i po tomto datu dokázal přesně pojmenovat tendence k politické nenávisti a fašistoidní sklony, právě tak, jako jste v první půli devadesátých let dovedl jasně odsoudit určitou podobu antikomunismu. Dočkal jsem se až v červnu tohoto roku – a to vyjádření, které mě velmi překvapilo. Namísto kritiky antikomunismu jsem našel Váš podpis pod prohlášením, které se snaží o export výsledků východoevropského antikomunismu do celé Evropy. Pod dokumentem, který navozuje atmosféru nejznámějšího románu George Orwella, neboť vyzývá k založení vědecké instituce na politickou objednávku, usiluje o politicky motivované přepsání učebnic a především stojí na historicky zcela falešné ekvivalenci komunismu a nacismu.

Vyzýváte mimo jiné „k úpravám a přepracováním evropských učebnic dějepisu tak, aby se děti mohly učit o komunismu a jeho zločinech a byly před ním varovány stejným způsobem, jakým se naučily hodnotit zločiny nacismu“. Nepoznávám v těchto hluchých větách Vás, spisovatele a skvělého stylistu; buď jak buď v nich říkáte, že je třeba, aby děti vnímaly komunismus jako morálně a politicky rovný nacismu. „Varovány“ mají být před „ním“, tedy před komunismem, nicméně „stejným způsobem, jakým se naučily hodnotit zločiny nacismu“. Není to tedy dokonce ani tak, že je třeba položit rovnítko mezi komunistické a nacistické zločiny – je třeba přistupovat ke komunismu stejně jako k nacistickým zločinům.

---

Vážený pane Václave Havle, zkusil jsem si představit ony nové evropské učebnice. Co se z nich asi noví evropští žáci o době, již nepamatují, dozvědí? Jsou-li slova komunista a nacista ekvivalentní, zkusme oblíbenou taktiku Vašeho kolegy v dramatickém řemesle: Karla Steigerwalda a učiňme je rovněž slovy zaměnitelnými.

Mohli by se pak například dočíst, že v jedné nacistické zemi uprostřed Evropy se zcela nekrvavě dostala k moci ta frakce nacistů, která usilovala s podporou většiny národa o „nacismus s lidskou tváří“, zrušila cenzuru a připravovala rozsáhlé demokratické reformy. Když tyto nacisty porazila intervence jiných nacistů a vůdce oněch československých nacistů Alexander Dubček začal kolísat, napsal mu mladý dramatik a občan oné nacistické země Václav Havel dopis, v němž jej vyzýval k odstoupení – mimo jiné i s ohledem na dopad jeho činnosti pro kredit nacistického hnutí a nacistických myšlenek.

Ne dost na tom – když byli nacisté s lidskou tváří definitivně vystřídáni normalizačními nacisty, Václav Havel se stal jedním z představitelů opozice a byl vězněn. Ovšem tito podivní nacisté jej ani nedeportovali do některého ze svých koncentračních táborů ani nezastřelili v Kobylisích ani neumučili v pražském Pečkově paláci. Namísto toho podepsali pakt o lidských právech, jehož nedodržování jim pak jejich odpůrci právem připomínali. Sám Václav Havel spolu s dalšími založil hnutí kolem prohlášení Charta 77, které upozorňovalo nacistický režim na jeho závazky na poli lidských práv a usilovalo o to zahájit s nacistickou vládou dialog. Zhruba třetinu původních signatářů tohoto prohlášení tvořili bývalí členové nacistické strany, kteří sice byli z této strany vyloučeni, mnozí z nich se ale nezřekli nacistických myšlenek a po odchodu do emigrace spolupracovali s euronacistickými stranami.

Když se roku 1989 středoevropské nacistické režimy včetně toho československého nenásilně transformovaly v demokratické, vyjednával Václav Havel s nacistickými představiteli o převzetí moci. Nakonec jej zvolil prezidentem parlament tvořený nacisty. Nový režim, v němž se Havel stal prezidentem, nepostavil mimo zákon nacistickou stranu. Bývalý nacistický ministr se stal demokratickým premiérem a posléze nadlouho Havlovým poradcem, bývalý představitel pokusu o nacismus s lidskou tváří vykonával funkci předsedy parlamentu.

---

Vážený pane Václave Havle, takto, na Vašem příkladu, zní symetrizace nacismu a komunismu absurdně. Vzhledem k úctě, již chovám k pronikavé schopnosti odlišovat, projevené v mnoha Vašich textech, váhám, jak reagovat na prohlášení, které jste podepsal. Jediným argumentem pro stejné zacházení komunismu s nacismem jsou „komunistické“ zločiny. Je to zdánlivě argument pádný – miliony mrtvých jistě zaslouží naši pietu a snahu, aby se takové zločiny nemohly opakovat. Už mnou použité uvozovky mohou být vnímány jako projev neúcty. Jenže pokud se někdo prohlásí za liberálního demokrata a spáchá ve jménu liberální demokracie i třeba strašné zločiny, znamená to nutně diskreditaci myšlenek liberální demokracie? Stanou se jeho zločiny liberálnědemokratickými zločiny a udělají z liberální demokracie „zločinnou ideologii“?

Chceme-li srovnávat komunismus s nacismem, musíme přece především porozumět vztahu myšlenek a zločinů. Fakta jsou přitom notoricky známá: U nacismu je tento vztah jasný a nedvojznačný, hlavní ideolog byl zároveň vůdcem nacistického hnutí, v jeho hlavním díle, které jinak nemá prakticky žádnou hodnotu, jsou obsaženy principy, z nichž vycházel při páchání svých zločinů, za které je také přímo zodpovědný. V případě komunismu nemá autor pokládaný za jeho hlavního myslitele žádnou zodpovědnost za zločiny tohoto hnutí. Jeho texty lze číst rovněž jako geniální a v mnoha ohledech dodnes platnou sociologii moderny, jako strhující filosofické dílo. Nehledě na to, že komunismus má různé podoby: existuje i anarchistický proud v komunismu, komunistické myšlenky lze odvodit z některých interpretací křesťanství apod. Jinými slovy: abychom našli ekvivalentně široký pojem vůči komunismu ve vztahu ke „komunistickým“ zločinům, museli bychom podřadit nacismus pod nacionalismus a mluvit v souvislosti s Osvětimí, Buchenwaldem či Terezínem o „zločinech nacionalismu“ a nepřímo tím naznačovat, že za ně má vlastně odpovědnost třeba i Palacký nebo Herzl. Bylo by to absurdní? Jistě, ale o nic méně než naznačovat užitím pojmu „komunismus“, že za zločiny Stalina může Marx, Kropotkin či Kristus.

---

Vážený pane Václave Havle, ve své analýze normalizačního režimu jste svého času upozornil, že jej svým malým dílem spoluvytvářeli všichni – i onen příslovečný zelinář. Svým podpisem jste se přidal na stranu opačného názoru: společnost byla v pořádku, to jen zločinná ideologie ji ovládla. Stačí vymýtit ideologii (a začít s tím pěkně od hlav školáků) a všechno bude v pořádku. Lze si ale položit otázku: čím to, že společnost podobnou ideologii vyprodukovala?

Vámi navrhovaný celoevropský Ústav evropské paměti a svědomí je z tohoto hlediska nejen nešťastnou manipulací s historickou vědou (která zde má naprosto nepokrytě pracovat na politické zadání), je rovněž návrhem na útěšnou falzifikaci našeho politického vědomí. Výzkum zločinů proti lidskosti bude redukován na zločiny dvou ideologií, které už v Evropě nepanují. Pominou se jednak jiné evropské zločiny: otřesné masakry spáchané při šíření křesťanství, koloniální vraždění ve jménu evropské nadřazenosti, ale i nejnovější války zdůvodňované demokracií a lidskými právy. Válka v Iráku vedená západními demokraciemi a podpořená přední českou morální autoritou Václavem Havlem stála už podle různých odhadů statisíce životů. Patří do našeho svědomí, anebo ji můžeme vytěsňovat s použitím ideologie? My přece patříme do tábora těch dobrých, zlo, to jsou ti druzí…

Mnoho zločinů dvacátého století se nevejde do kategorie nacismu ani komunismu. Kupříkladu antikomunismus inspiroval spoustu fašistických nebo prostě „jen“ pravicových diktatur, včetně Chile a Argentiny s jejich masakry, a v evropském kontextu Španělska, Portugalska a Řecka. Noam Chomsky jednou právem řekl, že kdyby v některé z latinoamerických antikomunistických diktatur podporovaných USA působil podobný disident jako Václav Havel, nebyl by vězněn ani šikanován policií. Jeho tělo by se našlo rozřezané v kontejnerech na některém předměstí, nebo by jej shodili z helikoptéry, či by ho zavraždili jednotky contras, případně by byl popraven na stadionu. Co vzkazujete potomkům a stoupencům tamních Václavů Havlů? Že se nevejdou do naší paměti a svědomí? Že jejich utrpení nás nezajímá, mělo prostě své místo v globálním boji proti jakémusi nadzlu, které představuje komunismus? Že pokud se někteří z nich v opozici vůči zjevným nespravedlnostem přihlásili k myšlenkám komunismu, dostali se na roveň Adolfa Hitlera? Že proti apartheidu bojoval nacista Nelson Mandela?

Vážený pane Václave Havle, deklarace, pod níž jste se podepsal, představuje snahu o evropeizaci a potažmo globalizaci výsledků východoevropského antikomunismu. Nepřihlíží ke zkušenostem odjinud, k lokálním kontextům a situacím; vidí jen vlastní zkušenost. Je v tom podobná české zahraniční politice, která se ostatně rozvíjí pod Vaším morálním vlivem a která do různých režimů světa narcistně projektuje českou zkušenost a říká: půjdeme jim radit, jak mají překonat diktaturu a vybudovat krásný nový svět demokracie a lidských práv. K jakým koncům vede naše sebestřednost, jsme viděli loni na podzim, kdy česká diplomacie hlasovala v OSN proti rezoluci snažící se zastavit používání ochuzeného uranu. Odůvodněním bylo, že tato rezoluce měla být navržena Kubou (ač nebyla – a i kdyby byla, co na tom?) a mohla by se nehodit našim spojencům – USA. S ochuzeným uranem naše paměť a svědomí zřejmě nepočítá, s povýšeným poučováním lidí v diktátorských režimech „naší zkušeností“ ano.

---

Vážený pane Václave Havle, ve svém textu navrhujete „ustavení 23. srpna, dne podepsání paktu mezi Hitlerem a Stalinem známého jako Molotovův-Ribbentropův pakt, jako dne připomenutí obětí nacistických a komunistických totalitních režimů, stejným způsobem, jakým si Evropa připomíná oběti holokaustu dne 27. ledna“. Tento den je jistě významný a měl by se připomínat – zejména jako den, kdy Stalin definitivně ukázal, že se učil víc z tradic cynické reálpolitik než z Marxe, že v žádném případě nebyl komunistou. Připomínat tento den v souvislosti s komunismem je manipulace asi stejná, jako kdyby někdo vyhlásil výročí Mnichova třeba jako Den sblížení demokracie a nacismu.

Je to navíc manipulace, která je urážlivá pro oběti holokaustu a ve skutečnosti poukazuje k tomu, že srovnávat nacismus a komunismus nelze. Holokaust byl přeci jak známo pokusem vyvraždit všechny Židy bez ohledu na cokoli jen na základě rasy, průmyslovým vyvražďováním od starců po nemluvňata. Předtím než začnete tvrdit našim babičkám a dědečkům, že je z koncentračních táborů osvobodili vlastně nacisté z Rudé armády, uveďte mi příklad toho, že by dokonce i ti nejhorší zločinci hlásící se ke komunismu chtěli takto vyvraždit některý národ. Nechci jakkoli snižovat zločiny spáchané režimy hlásícími se ke komunismu. Byly strašlivé. Srovnání s nacismem je ale ve skutečnosti bagatelizuje, vždy lze poukázat na to, že nebyly stejně strašné jako Osvětim. Plynují snad Číňané Tibeťany na základě toho, že jsou to Tibeťané, aby šlo hovořit o ekvivalenci zločinů?

Jak známo, nacistické myšlenky trvají na nerovnosti lidí vzhledem k neměnným, vrozeným charakteristikám. Myšlenky komunismu chtějí rozšířit rovnost lidí (která je platným fundamentem takřka všeho oceněníhodného na západní tradici) i do sféry ekonomiky. „Zrušení nižších ras“ nelze dosáhnout jinak než jejich vyhlazením. „Zrušení třídní společnosti“ lze dosáhnout (a Marx to výslovně říkal) i zcela pokojně, zrušením některých ekonomických institucí. V logice nacistické myšlenky jsou zakódovány zločiny proti lidskosti, v logice komunistické myšlenky nikoli. I proto mohli být komunisty mnozí zločinci, ale také mnozí čestní a charakterní lidé, kteří výrazně přispěli věci svobody a spravedlnosti a s nimiž jste se i Vy sám potkal např. v Chartě 77. I proto měl komunismus narozdíl od nacismu potenciál k vlastní obrodě, k přiznání chyb a ke snaze o proměnu. I proto měl mnoho podob, z nichž některé vždycky kritizovaly jeho dominantní verzi a její zločiny; často zásadověji a tvrději než stoupenci jiných politických proudů.

---

Vážený pane Václave Havle, jeden z autorů, kterého Vámi podepsaná deklarace staví kamsi naroveň Hitlerovi, Karl Marx, napsal, že aktuální boje si často vypůjčují kostýmy z minulosti, což někdy umožňuje dané boje falšovat. Sám jste to jistě mnohokrát zažil: třeba když českoslovenští demokraté pokládali po druhé světové válce za největší hrozbu Německo, a ne Stalina; nebo když někteří z Vašich politických souputníků vnímali rok 1989 prizmatem roku 1968. I dnes se zdá, jako kdyby si mnozí antikomunisté vypůjčovali kostýmy a rétoriku období kolem roku 1989, nemohu se ale zbavit pocitu, že se politický boj už vede o něco jiného. Vede se o legitimitu kritiky soukromého vlastnictví a potažmo o míru přerozdělení. Vede se o udržení některých institucí spojených se sociálním státem nebo o jejich odbourávání ve jménu konkurence s USA a Čínou. Vede se o míru veřejných služeb – extrémní podoba důrazu na kolektivní statky, jíž má představovat komunismus, je zde využívána k delegitimizaci celé veřejné sféry a antikomunismus slouží k delegitimizaci celé levice, která se ji snaží bránit. Volební heslo „KSČSSD“ toho může být jedním z mnoha příkladů.

Tento boj se vede i o výsledek společenské změny, s níž jste spojil své jméno. Bude vzpomínána jako dohoda s někým na úrovni nacistů? Bude se ve zpětném pohledu jevit jako prolog k budování dravého a agresivního kapitalismu a likvidace výsledků sociálních bojů za posledních sto šedesát let (osmihodinová pracovní doba, veřejné zdravotní pojištění, důchodové a nezaměstnanecké zajištění)? Bude se vzpomínat na to, jak se v té době s použitím demagogických argumentů a státních represí potlačovala opozice, na to, jak historici pracovali na politickou objednávku a jak byly zakazovány nesouhlasící politické organizace? Bude se vzpomínat na přepisování učebnic a zakazování nesouhlasících politických organizací, na to, jak bývalý přední disident proti tomuto vývoji nejen neprotestoval, ale dokonce mu svou morální autoritou napomáhal?

Vážený pane Václave Havle, byl jste kdysi příkladem politické angažovanosti a kritického myšlení. Anarchistický časopis Konfrontace, jehož šéfredaktor Vás vypískal během podpisu Atlantické smlouvy, mohl bez změny převzít dlouhé pasáže z Vašich disidentských esejů, proložit je otázkami a uvést výsledný text jako rozhovor s kritikem autorit a kapitalismu Václavem Havlem. Studenti protestující proti americkému radaru na území ČR Vám mohli napsat dopis, v němž se dovolávali Vašich dřívějších stanovisek. Dnes se ale stáváte inspirací spíše pro autory agresivních manifestů bojující za zploštění historické paměti a politickou manipulaci s historickou vědou a vzděláváním. Doufám jen, že si následující generace najdou ve Vašem díle zcela jiného Havla.

článek byl psán pro nejnovější vydání týdeníku A2

Převzato z kopie zveřejněné na Britských listech [www.blisty.cz]

Původní komentář TečkyCZ k tomuto otevřenému dopisu:

Ondřej Slačálek je jediným skutečným politikem naší generace - politikem v tom nejpůvodnějším slova tohoto smyslu. My všichni ostatní, co do toho nějakým způsobem fušujeme, se ve skutečnosti zabýváme buď excentrickou zábavou, nebo technologií moci.