Tento záběr byl pořízen v sobotu 17. září 2005 na hudebním festivalu Paroubtek. Zachycuje veřejnou komunikaci, kterou police už během pátku 29. července 2005 zcela bezdůvodně a protizákoně zablokovala, a který vede zcela prokazatelně a bez jakékoliv další diskuze přímo na stejný soukromý pozemek, který si v červenci pronajali i pořadatelé brutálně rozehnaného Czechteku 2005. Na této moji fotografii svobodní lidé kráčí po svobodné cestě. Jistě, jejich svoboda je samozřejmě jen iluze - stejně jako prožitky na technu. Ostatně stejně jako prožitky na jakékoliv jiné sportovní nebo kulturní akci. Ostatně stejně jako většina našich prožitků za celý náš život. Díky za ně !

Tuhne úsměv na líci všem těm, co se smáli
Z hodinek mi vylezl sám Salvatore Dali
Smuteční jsou slavnosti tam co byly bály
A všechno je naruby pro ty, co stranou stáli

Lidi kráčí v řadách do bezedna duhových iluzí
Lidi kráčí v řadách do bezedna duhových iluzí

(úryvek z asi 15 let staré písně Naruby od kapely Znouzectnost)

Toto je ale čistě moje osobní asociace... duha nad Paroubtekem se ve skutečnosti rozeklenula prakticky přesně ve chvíli, kdy na Paroubteku začala zpívat legendární zpěvačka Monika Načeva, a to během první písně jejího vystoupení - což byla aktuální verze první písně jejího prvního alba, s textem Jáchyma Topola:

Jo, mám to rád, když mi popeláři končej den, tim rachotem
A duše na talíři, rozprostřená a je jak lágr. Sebe si nesu svůj otrok, sebenegr.
A co seš shrbenej, co to taháš...
A co seš shrbenej, co to taháš...

Řada lidí v téhle zemi v posledních týdnech a měsících myslím dala jasně najevo, že hrbit se fakt nebude - a nebyli to jen technaři rozehnaní slzným plynem, ale byl to v úplně jiné rovině třeba i střihač bulvární televize, který za svoji odvahu postavit se na veřejnosti agresorovi zaplatil životem. Ani si snad nebudu zlomyslně rejpat, kde že v tu chvíli byla všudypřítomná police - co na tom, že ta městská asi zase někoho pokutovala za přecházení na červenou, a ta státní asi zase někde pobíhala po lese a kontrolovala náhodným kolemjdoucím občanky.

V podstatě asi není dobré mísit svoje prožitky s přívalem informací z mediální virtuální reality... ale stejně... po dlouhé době cítím určitou naději - i když vykoupenou před více než měsícem zbytečným násilím a v poslední době zase zmařeným lidským životem.

Možná jsem prostě jenom afektovaný patetický zblbý pitomec... ale přesto mám pocit, že někde kolem nás ještě jsou svobodní lidé, kteří jdou po svobodné cestě.