Když velvyslanci i piloti dezertují...

Jestli mi nějaký symbol opravdu utkvěje v paměti v souvislosti se současným "přímým přenosem genocidy", tak to nebude vlajka Libyjského království, kterou používají někteří demonstranti proti Kaddáfímu - ale spíše logo katarské televize Al Džazíra, jejíž anglicky psaný živý blog [blogs.aljazeera.net] je asi nejaktuálnějším - a zatím asi spíše nezpochybněným informačním kanálem z této oblasti. Západní média mají problémy dostat do oblasti svoje lidi (včera snad do Libye na vlastní pěst vstoupil první reportér CNN) - a zprávy nakonec se zpožděním přejímají právě z Al Džazíry - samozřejmě, s tím, že je pak doplňují přívlastkem "údajně" (ale ten se naučila používat občas už i samotná Al Džazíra...). Ale abych světu nekřivdil: násilí proti civilistům v Lybii už odsoudila naprostá většina zemí na světě - dnes dopoledne na twitteru dokonce i premiér Nečas.

Kdykoliv, když vidím vojáky dezertovat, když dostanou rozkaz střílet do civilního obyvatelstva, tak mi to naplňuje optimismem a vírou v humanistické ideály dejme-tomu čapkovského ražení. Ono se to ve světě děje častěji, než si myslíte (námatkou v posledních letech třeba Madagaskar - ale právě i v arabském světě v posledních dnech armády projevily spíše určitou nechuť potlačovat civilní nepokoje - s několika smutnými vyjímkami). Samozřejmě - ideálem každého vojenského velitele je voják-stroj, který poslouchá rozkazy zcela slepě. A pokud sledujeme vývoj např. na poli ozbrojených bezpilotních letadel, tak samozřejmě: zabudovaná "nespolehlivost" lidského faktoru je čímsi, co zkrátka nenechává stratégy příliš chladným... ovšem Kaddáfí navzdory svému bohatství zatím nemá dost peněz na armádu robotů - a tak volí nízkoropočtové řešení. Chce si mi odkázat na tuším Pulp Fiction a "bandu zfetovaných negrů s letlampama"... ale nemuselo by to být dobře pochopeno. Každopádně afričtí pozemní žoldáci jsou notoricky levně k mání... a (doslova a do písmene) profesionální leteckou podporu v afrických konfliktech zase už tradičně poskytují ukrajinští piloti (asi stejně běžně, jako u nás Ukrajince vídáme v roli zedníků). A doklady o obojím se na Twitteru objevují.

"Bratr vůdce" se v libyjské státní televizi právě nechal slyšet, že skutečným "beduínským revolucionářem" je on, že protestující mládež je zdrogovaná halucinogeny (sic!) a že "padne jako mučedník" (to se mu skutečně vzhledem k momentální celoplošné nasranosti libyjské veřejnosti může snadno podařit). Demonstranti ovládli města ve východní části země - od Tobruku po Benghází, a je zřejmě jen otázkou času, než se vzbouřená část armády zorganizuje natolik, aby byla schopná zorganizovat odstavení pána v modrém županu od zbývajících mocenských pák. Protože spoléhat se na najaté zahraniční ozbrojence - to už ani není tradiční (nacionalisticky či ideologicky) podložené diktátorství, jak jsme ho znali z 20. století - Kaddáfí je příkladem čirého "mafiánství", který se už v posledních letech držel u moci ne navzdory své opozici vůči Západu - ale právě jen díky tomu, že s ním začal v maximální možné míře spolupracovat. V 80. letech přitom Kaddáfí představoval např. pro prezidenta Reagana figuru mediálně téměř stejně nenáviděnou a odsuzovanou, jako byl později pro oba Bushe Saddám Husajn...

Nevím, proč se mi celá situace jeví jednoznačnější, než v případě, co já vím, izraelské intervence v Gaze, apod. - snad je to proto, že současné arabské demokratizační hnutí se mi jeví jako autentické, zatím ještě "nevytunelované", bez letitých vazeb na různé struktury a zájmové skupiny na Západě, bez vlastních viditelných vůdců s vlastními mocenskými zájmy. Není zde žádná kontroverze ohledně toho, zda a jak moc a v jakých hranicích má Izrael právo na existenci: v případě současné vlny převratů je zkrátka jasné, že západní demokratická tradice naznačuje, že diktátoři nemají právo na existenci (tedy - ne jako diktátoři) - a občanský odpor vůči diktatuře je legitimní. Musíme proto být konzistentní se svým vlastním světonázorem - a současnou vlnu převratů uvítat, bez ohledu na rizik vzniku něčeho příliš "nestabilního" či příliš "islámského", co nám případně nebude posílat ropu tak výhodně, jako předvídatelní diktátoři, kterým jde o prachy a o moc. Naopak - jakákoliv zjevná podpora nepopulárním diktátorům by mohla snadno vyústit v nastolení nějakého druhu fundamentalistické despocie, jako v Iránu - ostatně, je velká otázka, zda by bez západní "pomoci" nedošlo v Iránu už dávno k převratu (který by vedl k režimu možná stále ještě nacionalistickému, se snahou o udržení vlivu země v celé oblasti - ale třeba už ne k brutálně nábožensky fundamentalistickému...).

Kaddáfí si hrál poslední léta na "hodného diktátora", kterému dle řady informací Západ ochotně dodával zbraně (pochopitelně: kdyby je nedodali Britové, dodají je Rusové - diktátorům je toto úplně jedno). Jenže nemůžeme od Arabů očekávat, že nás budou nezištně milovat, pokud budeme vyzbrojovat despoty, které oni sami nenávidí ! Obama je, když nic, jiného alespoň konzistentní řečník, který si uvědomuje vnitřní obsah slova "demokracie" - a to, že nemusí být nutně za všech okolností identické se spojením "obchodní zájmy Západu na Blízkém východě".

Je třeba si přiznat, že EU v honbě za levnou ropou vsadila v osobě plukovníka Kaddáfího na špatného koně: a pokud to bude znamenat obchodní ztráty, představuje to pro spoustu lidí na světě obrovskou naději: investoři a obchodníci se propříště aspoň poučí, že by kromě počtů měli ovládat i základní politické instinkty.