#ACTA - evropský parlament zklamal očekávání

According to an ITworld article, 'the most controversial paragraph in the final text leaves the door open for countries to introduce the so-called three-strikes rule. This would cut Internet users off if they download copyright material as national authorities would be able to order ISPs to disclose personal information about customers....

Co to znamená ? Všechno je špatně. Místo informační utopie, jejímuž budování řada z nás zasvětila velkou část svých životů a obrovské množství úsilí, nás čeká digitální despocie: systémy státní moci a represe jsou totiž v podstatě jen sebereplikující se memetické struktury, které na volném trhu nabízí navzdory veškerému politickému marketingu v podstatě především jednu základní "službu", jejíž podstatou zůstává represe a omezování něčích svobod. A kdekoliv se objeví poptávka po represi, tak státy a jejich rozkošatělé instituce nakonec neodolají - a na tento trh vstoupí. Protože kdekoliv existuje poptávka, tam se objeví i nabídka - ať už jde o tvrdé drogy, a nebo o tvrdé zákony, které garantují někomu nějaký druh monopolu (v tomto případě jde o kopírovací monopol). A soukromé "mafie", vynucující autorská práva mimo platformu státu, by zřejmě ve své evoluci velice brzo dosáhly bodu, kdy by disponovaly mocnějším know-how, než průměrné tajné služby průměrných národních států - a to se žádnému státu nechce připustit...

Ocitli jsme se velice zvláštní mocenské situaci, kdy nadnárodní korporace ve většině oborů v podstatě už klasické národní státy k ničemu nepotřebují. Paradoxně poptávka po roli státu klesá - což navzdory všem proklamací nedělá radost ani nacionalisticky zaměřeným sociálně konzervativním silám (které v zásadě samy sebe rády označují za "anti-liberální" a stát samozřejmě vyznávají jako přirozenou silovou platformu, která má moc jejich vize vynucovat), ani tradicionalistické levici, která v podstatě stát potřebuje jako platformu, na které lze vyjednávat o střetu kolektivních práv dlouhodobých zaměstnanců (což je v automatizované postmoderní informační společnosti tak jako tak skupina, o kterou není velký zájem) a menšinových práv velkých vlastníků. Takže nepřekvapuje, že zrovna v době, kdy instituce státu v podstatě čelí krizi svého financování i smyslu, se objevuje poptávka po nových právních podkladech, které by dokázaly obhájit rozšíření působnosti státní represe i v prostoru, který doposud zůstával (aspoň teoreticky) soukromý a nedotknutelný.

Základní funkcí státní moci v je nakonec opustit veřejný prostor a vtrhnout někomu do bytu, firmy, auta, poznámkového bloku, počítače ... prostě do skutečného soukromého prostoru - pod jakoukoliv záminkou - je jedno jestli tou záminkou je abstraktní intelektuální koncepce "podvracení státní moci", na které si dnes hrají už jen poslední zbylé totalitní státy zejména ve východní Asii, přechovávání či výroba drog, přechovávání tajných knih podvodného účetnictví firem, které šidí stát na daních, přechovávání levných asijských padělků značkového oblečení - a v tom soukromém prostoru zabavit důkazy, které pak poslouží k zneužití mocenské a právní mašinérie k něčemu, co je v konečném důsledku nakonec stejně zase jen ochrana něčích soukromých zájmů.

Stát jistě má jakousi roli při ochraně před "skutečným zločinem" - jinými slovy, před lidmi, kterými rupne v bedně, a skutečně jdou někoho individuálně okrást, znásilnit, zabít, apod. - ale tato "konvenční" trestná činnost nakonec představuje jen zlomek agendy státních institucí a jejích nákladů. A jen stěží obhájí existenci a kompetence státní moci v jejím dnešním rozsahu: proto se stát nikdy příliš nebránil tomu nechat se využít jako "námezdný arbitr" i ve sporech, které se ve své nejvnitřnější podstatě neodvíjí od činů "přirozeně kriminálního" charakteru. Skutečných zločinů se zkrátka neděje zas až tak moc (nebo případně je mají na svědomí tak mocné síly, že si s nimi není radno zahrávat) - a pocit vlastní důležitosti se také cení.

Jako v zásadě spíše podnikatel než intelektuál se nehodlám pouštět na tenký led obhajoby "veřejného prostoru" před "soukromým sektorem": v tomto svébytném žánru rétoriky vyniká tradicionalistická levice a její humanitně vzdělaní intelektuálové: samozřejmě, že veřejný prostor potřebujeme - samotný trh je ostatně také veřejným prostorem, směna málokdy probíhá zcela v soukromí - ale spíše pochybuji, že prostor vytvářený nadnárodními korporacemi si v jakémkoliv ohledu zaslouží označení "soukromý sektor" - jde nadále o veřejný prostor, a to navíc o veřejný prostor podobně jako třeba veřejný prostor kdysi vytvářený bolševickými komunistickými stranami ve Východní Evropě o veřejný prostor ovládaný specifickými různými neosobními a v zásadě navíc despotickými mechanismy - s vyloučením mechanismů demokratických. (Reprezentantem takto "despotizovaného veřejného prostoru" je například sociální síť Facebook - ale o té ještě napíšu více samostatných článků...)

Přes to všechno v naprosté většině "veřejného korporátního prostoru" - snad s vyjímkou největších energetických a těžařských megakorporací, které potřebují spolupracovat s dostatečně silnou autoritou, která by potlačila vliv regionálních zájmových skupin typu NIMB ("Not In My Backyard") - to dobrých sto až dvě stě let vypadalo, že v "liberální utopii" budou nakonec zájmy většiny korporací i individuálních vlastníků totožné se zájmem většiny občanů - a že represivní moc tedy bude pozvolna odumírat - víceméně ve stejném duchu, jako v utopiích anarcho-komunistických (které se ale nikdy ani zdaleka nepřiblížili realizaci tolik, jako utopie liberální). Víceméně - v liberální utopii není velký rozdíl mezi ziskem (samozřejmě: myšleno ziskem dosaženým v neregulovaném, vysoce konkurenčním prostředí - ne ziskem kterého dosahují monopoly) - a mzdou za práci, po které na trhu existuje reálná poptávka. Liberální utopie, za předpokladu dokonale racionálního rozhodování všech hráčů, vede nakonec ve společnosti, ve které je poptávka po represi konverguje k nule: očekává se, že lidi se prostě zabaví jinak. Že dojde k optimální alokaci chleba i her.

Bohužel - 21.století přináší velice rychlé vystřízlivění z této utopie. Ukazuje se, že skutečným společným zájmem hráčů "starého" "demokratického" veřejného prostoru i hráčů "nového" despotického "korporátního" veřejného prostoru je likvidace skutečného soukromého prostoru - tam, kde byli lidi pod tlakem konkurence industriálních mechanismů dělby práce nejprve vytlačeni ze svých vlastních soukromých pozemků do pouhých svých vlastních domů, a později z vlastních domů do pouhých bytů (nájemních nebo celoživotně splácených), tam bude nyní soukromý prostor vytlačen i z obýváků, ložnic, osobních počítačů, notebooků - nebude existovat žádný aspekt lidského života, který by nebyl regulován komerčními (či lifestylovými) mechanismy a kde by ještě jedinec měl právo na svobodné, svévolné rozhodnutí - bez ohledu na ekonomické aspekty tohoto rozhodnutí. Dohoda ACTA povede k faktické likvidaci soukromí - jehož posledním zbytkem jsou dnes právě už jen soukromé informační a komunikační kanály, a které jinak už de-facto vůbec neexistuje.

Liberální kritika autorských práv sahá už do 19.století [www.techdirt.com] - ve skutečnosti, cílem liberalismu nikdy nebylo vybudování despocie vlastníků, ale pouze eliminace center nadměrné akumulace moci ve společnosti. K tomu mělo sloužit právě právo na konkurenci - a to v libovolném oboru, od výroby přes po politiku až po manželství (skrze obhajobu instituce rozvodu - oproti konzervativní církevní instituci doživotního manželství).

Duch liberalismu je duchem boje za práva jedince nebýt vystaven působení monopolních institucí, jejichž autorita je neodvolatelná, nezpochybnitelná a nekonsensuální - a "kopírovací monopol", jehož různé formy byly od samého svého začátku zneužíván k dosahování politických cílů, je od samého začátku umělým restriktivním omezením v oblasti, kde na rozdíl od hmotného světa nedochází k alokaci vzácných zdrojů a k omezování ostatních,a kde práva podobná vlastnickým snad mohla vznikat konsensuálně (např. v otázce rozpoznání a přiznání autorství) - ale nikdy neměla dorůst do dnešní podobny neodvolatelného monopolu - který je navíc vynucován nikoliv ve prospěch umělců, ale ve prospěch neosobních, anonymních mocenských struktur.

Zkrátka tvrdím, že máme právo jakékoliv informace si pro sebe i pro kohokoliv dalšího okopírovat. Kopírování je čistě nenásilný, neagresivní proces, proti kterému by nemohl nic namítat ani Gándhí - naproti tomu, jakákoliv snaha zastavit tento proces bude vždy nucena sáhnout k násilí a agresi: k osobním prohlídkám, domovním prohlídkám, zabavování reálných fyzických předmětů - k prohmatávání tělesných dutin, i dutin ve kterých bydlíme (bytů, domů).

Vzhledem k tomu, že obrovské množství lidských potřeb, dnes uspokojovaných globálním trhem, je buď substituovatelných nebo zcela umělých, je to právě kontrola nad informačními toky, která umožní lidi "hlídat", aby neopustili již zmonopolizované, ovládnuté trhy - a neodcházeli z nich na trhy nové a teprve vznikající, kde jsou v roli těch, kteří si vybírají - a ne jen v roli těch, kteří čekají, až si je někdo milostivě vybere. Kopírovací monopol je příkladem obří nespravedlivé a nepřirozené regulace volného trhu všeho státem a jeho institucemi.

Svobodný kyberprostor není ani tak koncentrák či prostor obehnaný Berlínskou zdí či železnou oponou, ve kterém by nás držel nějaký totalitní systém "uvnitř" - je to nový prostor, do kterého lezeme podobně, jako chudí Mexičané přelézající (či podlézající) plot postavený kolem USA - a tím pádem se objeví i snahy tento plot zvýšit, střílet po těch kteří se snaží prolézt dovnitř, apod. A nebo ještě spíš jsme něco jako chudí negramotní indičtí venkované, stěhující se do slumů poblíž velkých měst - jsme obrovským způsobem znevýhodněni proti gramotným mocenským a ekonomickým elitám - které v tomto případě živí masová média, která představují kolonizovanou a mocensky konsolidovanou část kyberprostoru - území, kde volný trh nahradil králem garantovaný monopol, kde po cestě zaplatíte mýtné i clo, atd.

Celá léta jsem jakožto v podstatě eurofederalista hájil byrokratickou rigiditu institucí Evropské Unie před všemi těmi různými bojovníky za práva topit žárovkami (na toto téma také chystám opět článek) - s tím, že výhody, která nám Evropská unie přináší, převažuji nad těmito okrajovými excesy. Ale dnes se ptám - kde je autorita EU, když jí opravdu potřebujeme ? Opravdu musela za ČR proti dohodě ACTA (jako pokud vím v podstatě jediná) vystupovat jen lidovecká europoslankyně ? (WTF? Když současnou rezoluci navrhli a prosadili právě evropští křesťanští demokraté a konzervativci?) Kde jsou všichni ti rádobyindividualističtí rádobyliberálové, když je potřebujeme ? Drží basu s konzervativci - kteří se na trhu zoufale snaží udat represi (jejíž tržní hodnota povážlivě klesá).

Můj europoslanec Christian Engström sice tvrdí, že i když jde o prohranou bitvu, rozhodně nejde o poslední slovo v celé záležitosti [christianengstrom.wordpress.com] - The deciding vote will (probably) be some time early next year, when the Parliament will be asked to give its consent to the agreement. If we get a no vote then, the agreement will be scrapped. - ale já začínám být lehce skeptický.

Každopádně by asi tento e-zine neměl dávat politice tolik prostoru, když nestíhám psát dost kvalitních článků na jiná témata - ale já jsem si v tomto případě nemohl pomoci, protože pojem "liberalismus" zůstává velkou částí společnosti nepochopen, dezinterpretován a dokonce zneužíván - a toto mi poskytlo příležitost poukázat na konkrétní velký staletý spor, ve kterém liberálové tradičně hlasují společně s kolektivistickou centralistickou levicí, která má své kořeny ve levicí 20. století, a jdou tak proti zájmům mediálních megamonopolů.