Za animaci vpravo vděčíme agentuře JAXA.

Kdo jiný mohl mít trpělivost dotáhnout do úspěšného konce tuto náročnou koncepci "trvale udržitelného" cestování po sluneční soustavě, které navíc využívá výhradně "obnovitelné zdroje", než zenoví mistři, trpěliví pěstitelé bonsají a uhlazovači pískových pěšinek ?

Stálí čtenáři TečkyCZ si už asi povšimli, že posledních několik let jsem solárním plachtěním přímo posedlý: na tuhle posedlost by možná sedělo heslo "Think Globally, act Universally", a solární plachta mě přijde jako geniální expanze myšlenky obnovitelných zdrojů přímo do kosmického prostoru. Jde i o přímou polemiku s desítky let starou představou (podle mě samozřejmě zásadně chybnou !) o tom, že právě jaderná energie nám otevře cestu ke hvězdám: i když v reálu asi bude nutné zkombinovat jaderný zdroj energie během letu v hlubokém kosmu s akcelerací pomocí slunečního záření (nebo pomocí statického laseru poháněného solární energií), tak cestu k jiným hvězdám nám podle všeho může otevřít právě zase jenom jiná hvězda: pochopitelně ta, která je od nás nejblíže.

Wikiedie fanoušků solárního plachtění [wiki.solarsails.info] se pochopitelně poslední dobou zabývá právě praktickými výsledky sondy Ikaros.

Mezi nejzajímavější tiskové zprávy JAXA v posledních týdnech patřil například tento: Small Solar Power Sail Demonstrator 'IKAROS' Successful Image Shooting by the Second Separation Camera [www.jaxa.jp]. Na fotografii u článku je vidět asi největší překvapení celé mise: odhalení inovativního způsobu řízení pomocí panelů tekutých krystalů na okraji plachty, které mohou řízeně měnit odrazivost různých jejích částí. Toto je docela převratný nápad, protože většina dosavadních projektů počítala s nějakou formou mechanického řízení: buď natáčením celých segmentů plachty, nebo alespoň jakýchsi "řídících kosatek" umístěných v jejích rozích, případně pak klíčem k ovladatelnosti plachty měla být (samozřejmě opět mechanická) změna těžiště sondy vůči ose tahu solárního záření. Ale čistě nemechanická "změna lesku" okrajů plachty samozřejmě může vést k menšímu namáhání ultratenké plachty a k daleko delší životnosti sondy (viz neustálé poruchy stabilizačních gyroskopů na umělých kosmických tělesech všeho druhu).

Tisková zpráva o úspěšném potvrzení akcelerace pomocí solární plachty se ke mě dostala pouze v japonštině [www.jaxa.jp] (intuitivní nahrazení _j.html za _e.html bohužel vede na 404 Not found), ale k dispozici je kuriozní strojový překlad od Googlu [translate.google.com] (je to slušně nesrozumitelné - ale překlad do angličtiny nedopadne o moc lépe...).

Poněkud civilizovanější text [planetary.org] najdete na webu americké Planetární společnosti [planetary.org] (amatérská kosmonautická organizace - jediné organizace kromě Japonské kosmické agentury, která se pokusila o vypuštění vlastní kosmické plachty) a samozřejmě než jsem se rozhoupal k publikování, tak vyšel už i anglický článek na Spaceflight Now: Japanese craft goes solar sailing in deep space [spaceflightnow.com]

Zakřičme tedy mocné Ship Ahoy! pro odvážné japonské sluneční námořníky ! Aneb kosmičtí piráti budoucnosti nebudou rozhodně k pohonu potřebovat nějaký špinavý a jedovatý hydrazin :-)